Chov králíků na pastvě

25.01.2016 22:16

Před lety, po návratu z vojny, jsem taky choval králíky po celé léto ve výbězích a celkem jsem si to pochvaloval. Měl jsem udělané klece, na bocích a střeše potažených drobným králikářským pletivem a jako podlahu řidší plotové pletivo proti podhrabání a taky proti kunám, aby králíky v noci nešidily. Rozměr klecí se odvozoval od šířky pletiva, aby nebyly zbytky. Rámy 1 x 0,5 m byly potažené pletivem a sešroubované bokem k sobě, takže klec měla rozměr podlahy 1,05 x 1 m a 0,5 m na výšku. Na přibližně čtvrtině plochy jsem měl v polovině výšky klece dřevěnou palandu, zavěšenou na drátech za horní lištu rámu, na které králíci odpočívali, když se po čase naučili na ní vylézt. Palandu jsem dělal proto, aby králíci nemuseli celý den chodit na drátech pletiva podlahy a neomačkali si tlapky. Klec byla ze dvou stran a vrchu kryta igelitem zajištěným napínáčky, aby na králíky nepálilo přímo slunko, mohli se schovat při větru a nepršelo na ně. Na boku klece, kousek nad zemí, aby i pod krmítkem byl přístup k trávě, měli připevněné plechové krmítko na zrniny, jesle na seno a napáječku.

Samičku asi s pět týdnů starými mláďaty jsem do ní umístil a každý den dvakrát i třikrát s kleci popojel, podle toho, kolik trávy vypásli. Při odstavu jsem samici přeložil do další klece poloviční velikosti a jelo se dál. Větší hnízdo mláďat se samozřejmě muselo brzy taky rozdělit do dvou klecí, aby nebyli v jedné víc jak čtyři zvířátka a mezi potažením neměli hlad. Jednou jsem do klece vložil hnízdiště a nechal vylíhnout mláďata venku. Ale po vylezení z hnízda malí králíčci při najetí s klecí hranou na dolíček, se protáhli pletivem ve dnu a tudy utíkali z klece ven. Při popojetí je třeba klec alespoň na jedné straně nadzvednout a dávat pozor, aby se králíkům neskřípla nožka mezi podlahovým pletivem a zemí. Oni se taky brzy naučili naskákat na palandu a tak se chránit.

Měl jsem tehdy pět takových klecí a zahrada trochu připomínala kosení obilí kombajny v pásech. Před klecemi pěkná travička a za nimi v zubatých odstupech, jak se klece posunovaly, hnědá hlína se zbytky okousaného pažitu plná bobků. Protože jsem pracoval malý kousek od domova a chodil na oběd domů, mohl jsem i v poledne klece posunout a to stačilo.

Králíci rostli dobře, ale protože kokcidie prý zůstávají v přírodě asi půl roku naživu, tak je vhodné přepásat na stejném místě jen nejvýše dvakrát za sezónu v delším odstupu. To jsem tehdy nevěděl. Ovšem tehdy ještě nebyly ke koupi protikokcidiozní granulky, takže i v těchto velmi hygienických klecích, se při několikanásobném přepásání v krátkých odstupech asi čtyř týdnů tato nemoc vyskytla. Přišlo deštivější počasí, takže králíci byli mokří od trávy a to asi stačilo k vypuknutí infekce.

Králíci v tomto systému dobře rostli, u Českých albínů jsem dosahoval váhy tří kilogramů do pěti měsíců. Co se mi obzvlášť líbilo, králíci byli všude sněhově bílí i na spodu tlapek, to v králikárně nedosáhneme. Rád na tu dobu vzpomínám, ale ve skutečnosti chov potřeboval více času obsluhy, než když nasekám trávu a zanesu ji do jeslí králikárny. Na takový chov je pěkné podívání, zahrada je ve směru proti slunci plná králíků. Z opačného směru vidíme jen stínící folie.

Stanislav Tomšíček