Silážování píce pro králíky

19.06.2015 18:30

Patříte také mezi ty, kteří si koncem babího léta říkávají, co s poslední vyrostlou travou? Nebaví vás sekat zahradu a mrhat pící tím, že je vyhozena do kompostu nebo vyvezena do lesa? Chcete-li vyzkoušet pro ušáky něco „nového“, nabízím alternativu, která řeší hned několik problémů jednou ranou!

Co s podzimní travou? Silážovat!

Přátelé z naší chovatelské komunity již vědí, co nabízím. Silážování je velmi známou metodou konzervace krmiv, při které je často směs krmiv upěchována v nádobě (silážní věži, žlabu, vaku, sudu, atd.) tak, aby bylo dosaženo minima kyslíku ve směsi a zabránění jeho dalšího vniknutí do obalu. Při nepřítomnosti kyslíku dochází k tzv. mléčnému kvašení, při kterém je dosaženo konzervace, která udržuje zvolené komponenty ve šťavnatém stavu, což je oproti sušení píce jedna z výhod. Navíc můžeme rozlišovat siláž a senáž a to dle obsahu sušiny a vody v cílovém krmivu. V případě, že je obsah sušiny vyšší, než 50%, mluvíme z pravidla o senáži. O její přípravě v domácím prostředí a v malém množství bych se rád dále rozepsal, jelikož právě tento způsob konzervace řeší problém přebytečné „třetí“ píce, kterou už nelze krmit a je škoda ji znehodnotit kompostováním!

Příprava domácí senáže není nikterak obtížnou záležitostí. Vhodné je připravovat senáž na podzim, kdy již nemáme pro poslední píci jiné uplatnění a navíc senáž vydrží bezpečně až do jara. Zvolit tedy můžete jakoukoliv píci, kterou zahrada nabízí – od nejrůznějších trav a bylin, až po jetel či vojtěšku. Pozor musíte ovšem dávat na poslední dvě zmíněné rostliny – jetel a vojtěšku. Obě patří do kategorie hůře silážovatelných plodin a tudíž je nutné věnovat dalšímu zpracování zvýšenou pozornost. Obecně platí, že plodiny s vysokým obsahem cukru (kukuřice) jsou dobře silážovatelné, oproti tomu krmiva bohatá na bílkoviny (vojtěška, luštěniny) hůře.

Bezproblémová příprava

Začít se silážováním pro naše účely můžete ve chvíli, kdy máte k dispozici dostatečné množství mladé píce. Doporučuji zejména mladou píci (jak už jsem zmínil) – trávu, jetelotrávu, jetel, vojtěšku či jiné rostliny - opravdu ideální se jeví třetí píce po druhé senoseči. Zvolený materiál za bezdešťového počasí pokosíme a necháme pár hodin zavadnout. Je-li píce krátká jen několik centimetrů, dále ji neupravujeme, ovšem delší píci je nutno nařezat. Doporučuji sekat sekačkou s košem, kdy je tráva rozsekána na jemno, popř. „křoviňákem“. Takto posekanou a mírně zavadlou píci si připravíme do místa, kde hodláme siláž připravit, popř. uchovávat.

Kromě typických velkostatkových silážních jam a věží existují i méně nákladné přístupy na prostor, které spíše český drobnochovatel využije. Zvolit můžeme např. kýble, silné igelitové pytle, sudy. Osobně jsem dělal senáž pouze ve velkých sklenicích, abych celý postup vyzkoušel, což doporučuji i Vám – malá zkušební várka připravená nyní v létě pojistí podzimní úspěch! Zvolenou nádobu řádně vyčistíme a je-li větších rozměrů, rovnou ji přeneseme na místo, kde bude stát celou zimu (pozor – je nutností siláž skladovat tam, kde nemrzne!).

Na dno nádoby vložíme a dostatečně udusáme asi tří centimetrovou vrstvu slámy či sena, aby vstřebala případné nadbytečné šťávy a vlhkost (důvod, proč je vhodné nechat píci zavadnout). Dále přihazujeme a skutečně pečlivě stlačujeme další a další vrstvy píce, kterou jsme pro tento účel vybraly. Pozor si dávejte zejména na okraje nádoby, kde často nedochází k tak preciznímu sešlapání. Dál pokračujeme stále stejně: vhodit, stlačit a stlačit a stlačit a znovu vhodit... Sešlapání je v tomto případě kritériem úspěchu. Budeme-li v tomto ohledu laxní, dostane se nám po otevření senáže nemilého překvapení v podobě nekvalitního či dokonce znehodnoceného krmiva.

Po navršení nádoby až po její okraj přichází další fáze – uzavření nádoby. Máme-li k dispozici pouze velké sklenice, kýble s výkem, sudy či pytle, neměl by být s uzavřením problém. Sudy, sklenice, kýble zaděláme víčky a poklopy, případné škvíry přelepíme lepicí páskou. Ve starší literatuře se doporučuje navršit na kryty silážních jam vrstvu jílu. Osobně vidím v této možnosti zajímavý nápad, zejména při pěchování do sudů. Letos určitě vyzkouším naplnit sud téměř k okraji, dát na siláž igelit, na něj navršit až k okraji jíl (a u stěn to řádně zamazat) a nakonec vše „zavíčkovat“ a dotáhnout obručí.

Ať již zvolíte jakoukoliv nádobu a formu uskladnění (nesmí mrznout, doporučuji tedy sklep, teplejší stodolu, atp.), na dobu zrání senáže to nebude mít zásadní vliv. Mléčné kvašení končí přibližně po šesti týdnech, kdy je již hmota vhodná ke zkrmování. Po otevření je nutné krmivo přibližně do tří týdnů zkrmit, vše záleží na velikosti nádoby; ploše hmoty, ke které má po otevření přístup vzduch a také doba otevření při odebírání krmiva. Kvalitní senáž má olivovou až žlutozelenou barvu, drží tvar, nerozpadá se, je cítit mírně kysele, okurkově, u některých plodin je možné rozeznat jejich původní vůni.

Šťavnaté krmivo koncem zimy!

Takto připravená a vyzrálá senáž vydrží dobře uskladněná minimálně do začátku jara. Bohužel nemohu maximální trvanlivost neotevřené hmoty prozatím určit – oněch několik sklenic krmiva bylo po posledních mrazech zkrmeno. Avšak i kdyby toto zpestření jídelníčku našich svěřenců nemělo delší životnost, než několik zimních měsíců, zřejmě by to nevadilo. Senáž totiž nachází uplatnění zejména koncem zimy, kdy již mohou některým docházet okopaniny jako mrkev a řepa, a tudíž siláž zaručuje až do jara králíkům nepřetržitý přísun šťavnatých krmiv s vysokým obsahem živin a vitamínů. Osobně vidím tuto variantu krmení oproti krmení okopaninami jako mnohem přívětivější jak z finančního, tak i časového hlediska. Řekněme si upřímně – řepa ani mrkev nejsou zadarmo (většinou) a jejich pěstování zabere spoustu času, místa i sil!

Leckdo zřejmě stále nevěří, že králíci vůbec senáž žerou a již se těší, až bude moci doma vyzkoušet přípravu, nechat krmivo uzrát a dát ho králíkům jen proto, aby mohl poté konstatovat: „Měl jsem pravdu, nežerou to!“. Myslím, že v tomto ohledu budeme mít pravdu oba. Stejně jako u jiných krmiv (nyní narážím na své zkušenosti s krmením kukuřice, slunečnice a kopřiv) se najdou ušáci, kteří budou proti konzumaci (proč? to se zřejmě nedovíme). Ovšem mohu konstatovat (a má fotografie to potvrdit), že připravená senáž byla králíky hojně brána zejména po jejich postupném navyknutí na ni a vysazení okopanin (nikoliv však vody!) z jejich jídelníčku. Ze začátku jsem dával jen nepatrnou hrstičku každému, do které se příliš neměli, našlo se jen pár jedinců, kteří nepohrdli. Po přibližně týdnu již žrala většina. Samozřejmě žravost nebyla srovnatelná s krmením klasické zelené píce.

Jediným problémem bylo předkládání – jesle jsou v zimě plné sena, čili jsem se nevyhnul předkládání na podlahu. Každý ovšem ví, že po zašlapání trávy jí již králíci nechtějí. V případě senáže je toto ještě markantnější. Ideální se občas jevilo vkládání do misek na jádro.

Jak vidíte, stále se nacházejí nové či staronové druhy krmiv a jejich přípravy, které nejsou tak tradiční, ovšem o to zajímavější. V době, kdy je třeba počítat každou korunu, každý metr čtvereční, každou minutu vlastního času, je příprava a zkrmování senáže výhodné zejména pro ty, kteří mají vlastní zahradu a trochu místa na uskladnění. Zatím nemohu posoudit, jaký vliv by mělo krmení senáží přes celou zimu (doplním po osobní zkušenosti), ovšem shledávám toto krmivo více než ideálním jako doplněk krmné dávky pro konec zimy a začátek léta. Věřím, že si senáž v chovu králíků najde své příznivce stejně jako jiná nekonvenční krmiva využitelná při našem úžasném koníčku.